Kill Bill Buran I.
 |
Seděli jsme v autobuse a mířili z holešovického kopce dolů. Od té doby, co tudy protáhli metro, se z dřív ukrutně narvaného busu stalo jakési taxi pro sociálně slabší. Sice vám nezastaví, kde potřebujete, ale zas si na sedadle pohodlně natáhnete nohy. Pokud se tedy před vás neposadí pán se třemi nákupními taškami proviantu pro několik afrických vesnic na dvě až tři období sucha, kočičí přepravkou se skučící kočkou, mobilem v koženém pouzdře a s veselým vyzváněcím tónem (přivolají Jinglebells takhle v červnu Vánoce?) a malým dítětem, zcela apatickým.
Moje spolubydlící Olinka tvrdí, že v autobuse telefonuje jenom buran a kdo si nedokáže domluvit rande, aniž by si ostatní pasažéři mysleli, že se objednává na melír u kadeřnice, je ale hodně blbý buran. Pán přede mnou si domlouval grilování se sousedem. "A večer pivo, Pepiku!" Kontroloval proviant s manželkou ("Ten lovečák od tebe prostě napsanej nemám!"), kriticky nahlížel ceny komodit. ("Zas to blbci zdražili.") Konzultoval nedělní oběd ("Kuřátko, Ivanko, kuřátko!") a složení společnosti u tabule ("Tu husu doma nechci." ). S přehledem odborníka konverzoval o počasí, s nosem nalepeným na oslizlé sklo stodvojky korigoval Zárybnickou. Když zvažoval, "jestli má cenu do Robíčka vrazit ty prachy za odvšivení", nebylo zcela zřejmé, jestli mluví o kočce, která se právě drala z přepravky, nebo dítěti, které bleskurychle a rádo zaujalo její místo. Nakonec telefon sklapl, byl vložen do připraveného obalu, zajištěn přezkou a kamsi vsunut. Ačkoli jsem byla poctěna sympatickou otevřeností, se kterou mi pán zpřístupnil svůj bohatý vnitřní svět, nemohla jsem neocenit ticho v autobusu a přiznám se, že mi mohl uniknout nepatrný vzdech. Pán se na mě podíval, jako bych mu právě pošlapala gril, otevřel ústa, ale než mě blesk zlatých zubů přesvědčil o ryzosti jeho srdce, odněkud opět zakvílely Jinglebells.
Pán si poklepal na prázdné kapsy u bundy, pak u kalhot, pak znovu u bundy, a nerozhodně se zadíval na tři zduřelé tašky na podlaze. Rolničky vyly. Nedalo se nic dělat.
Když jsem ze zoufalství zavolala Olince, měla pro mě jediné slovo: "Jedu." Pozorovat pána, jak se noří do jedné, druhé i třetí tašky, jak k nim přikládá ucho jak doktor k lopatkám, jak z nich preparuje megahory jídla, kterým třese (zvláštní, ale minutu před konečnou i mně připadalo, že půl kila brambor může zvonit), a sledovat, jak se celý zadek autobusu mění v jednu velkou vesnickou samošku, to je čekání drásavé jak na zubaře. Zejména vzpomínka na dítě vklíněné mezi kočičí přepravku a grilovací rošt (v akci) mi dodnes vnucuje nepěkné představy. Ne pánovu zoufalost, ale zoufalost z pána záhy sdílel celý autobus, čili já a řidič. Kočce se podařilo vyskočit na červené.
Ačkoli jsem se rozhodla, že kladivem na nouzové rozbíjení oken to půjde, pán přežil, zachránilo ho skřípění brzd u metra. Jak jsem vypadla, resp. vypadla přes věnec buřtů a hroudu rozsypaných bílých pep, koutkem oka jsem za jízdním řádem zaznamenala přikrčenou ženskou postavu s podezřelým nástrojem v ruce.
Užasla jsem nad Olinčinou schopností přesné interpretace.
Stejně jako nad schopností čtyřletého děcka odburanit veřejný prostor ztopením mobilu
