Boty
"Ženy ve stavu zjitřelých emocí jsou neslučitelný se životem. S mužským životem." Uzavřel kolega Jeřábek a plaše sklopil zrak. Právě včas. Jeho publikum, které z osob ženského pohlaví sestávalo stoprocentně (rozuměj: u automatu na kafe jsme se kolegou Jeřábkem srazily má spolubydlící Olinka a já), právě odjistilo ruční brzdu a chystalo se nebohého správce sítě převálcovat. V poslední vteřině zachytil Jeřábek nebezpečný pohyb ženských rukou s nehty proklatě nízko a s výkřikem : "Kdybyste si to aspoň platily samy!" prchl do bezpečí počítačového bunkru, odkud po zbytek Olininy návštěvy v naší firmě nevystrčil ani myš.
Což o to, zrovna my dvě si to samy platíme.
Někdy nás to přijde ale pěkně draho.
Ona každá sranda něco stojí.
Takhle aspoň víme, že to nejsou vyhozený prachy.
Nakonec jeden ví sám nejlíp, jak se potěšit.
Boty.
Olina mi do kanceláře přivlekla boty. Mnoho - párů - bot.
Koupila je před hodinou a musela mě jimi obšťastnit. Jak velkou množstevní slevu vám asi dají, budete-li chtít obout kompletní Hradní stráž nebo mateřskou školku i s maňáskama?
Lodičky, žabky a letní sandály. Střevíčky na podpatku i bez. Kulatá špička, dle diktátu módy, a také několik ostře řezaných vzbouřenců. Pod kartonovými hranoly krabic tuším obrysy svého počítače, na chodbu trefím leda s buzolou. Z urážlivého výroku kolegy Jeřábka ("Proč si ženský nákupem bot léčí osobní život?!") kape ve stínu sandálových Alp o dost míň jedu.
Po Olinčině nájezdu na regály s obuví bude zbytek města chodit celé léto v bačkorách.
Autorka podpatkových pětihor zatím stojí po kotníky v botách a brečí.
Slyšíte dobře. Olina brečí.
"Ale to víš že jsou krásný! Nejkrásnější!" snažím se přítelkyni utěšit v domnění, že jsem nad její brilantním nákupem neprojevila dostatečné nadšení.
"Ale já vím že jsou krásný!"
Mohutný smrk.
"Protože jsem utratila všechny peníze! Dokonce i ty na dovolenou! I na nájem!"
Mohutný smrk.
"Protože mně se v poslední době nic nedaří a mně je tak smutno! Protože jsem si prostě MUSELA udělat radost!"
"A udělala?"
Mohutný smrk. Mohutné kývnutí.
Domů jely Olina a dvě stě padesát osm párů bot taxíkem. Zrovna teď si je všechny zkouší, pomalu a obřadně, jeden pár po druhém. To dělá dvě stě padesát osm radostí za jedno odpoledne. Za ty prachy to není špatnej kauf.
Olininy staré tenisky (snad si nemyslíte, že by v nich po takovém botovém obžerství setrvala!) jsem kolegovi Jeřábkovi nastražila před jeho počítačovou sluj. Je mi ho chudáka docela líto. Holka, se kterou se nedávno sestěhovali, má slabost pro kvalitní kozačky milánské provenience a před týdnem přišla o práci.